Pupíček a jemné detaily

 Všimněte si prosím,nastavení oušek a výrazu v očích a to kdyby jste viděli,jak se Pupík směje,když je Macík kárán.Po konzervičce s lososem je to tu spací vagón,nikde ani chlup.Kočičí,jak jinak.

 Na dvoře nás přivítala sýkorka ,je pod mrakem a přesto dusno,na dvoře to všechno tak bují a kvete a je zavlaženo,paráda,nejraději jsem,když to jde samo,jasně,že je třeba vyvinout aktivitu,činnost,jen asi není vždy vidět,či to není záhodno být viděno,či jsou tací,co prostě nemají ty rozpoznávací schopnosti.Za asistence Pupíka stříhám růže,hladím a očuchávám zimolezy,vytrhávám plevel a přestěhovávám šnečky,leze bazalka a ještě jiné bylinky,nakoupila jsem kytičky,co ještě zasadím,jsem nepoučitelná,nebo se něco změnilo ??Vždyť těm rostlinám se mou péčí tak daří,opět jsem si zasadila lipovou álej.Tedy přesněji školku lipové aleje.Možná ještě přesněji,jesle.

 Nemůžu se dokopat k setřídění a vyřazení fotek,ze Dvora,je to úplná bolest.Au,člověk nemá lpět,au.
A dívám se na fotky Pupíka,jednotlivé výrazy,jeho postoj oušek,co tím říká a jak mhouří očička,Jak je mimika důležitá,copak jsem to já sama neviděla,jednotlivé mimikry.Mám najednou pocit,že to,co sem neviděla,stejně bylo ve mně uloženo.

 Včera jsem na rychlo vypálila do kina MAT na Woodyho Allena.Do Říma s láskou,nedá se svítit,ten Woody je neurotik,ale je to génius,no vidí,co jiní ne a umí to zprostředkovat ostatním,řezali jsme se smíchy,je to takové malé komorní kino,smáli jsme se tomu,co v reálu zas tak směšné není a byl to milý,moudrý náhled,na poznání,Woody v těch kaťatech vytažených,nad pas,vypadá tak,jak to popsat,no prostě komicky,určitě tak působit chce,je znakem velkého,když se směje sám sobě a sráží se a přitom skromně stojí,no fakt geniálně v povzdálí.Krásný film a ten Řím,to město má atmosféru,i Italové svůj vlastní neotřelý projev,on umí tak parádně zachytit a předat,to co vidí,také se mi moc líbílo,jak tepe do dnešní doby a tak laskavě,se soucitem,do znaků dnešní doby,jak otupěla společnost a stala se konzumní a ženoucí se za senzací,žijící na prázdno.je to jen pomíjivý vliv,to zas za chvíli přejde,ten Woody to vidí.To mně nadchlo nadějí.

Pamatovala jsem si pohledy z Andělského hradu,ze Španělských schodů,z míst,kde jsme byly,my dámy,na dámské jízdě.Řím je krásný,protože je tam jednotná architektura,ucelenost,krása celku,úcta k předkům,minulosti,i když opelichané a rozpadající se,vždyť to není nic proti ničemu,rozvaliny vypráví.Ten Řím tepe,žije.A lidé v  něm.A Praha je také krásná,všude je krásně,přepadla mně nostalgie.Až taková,že se dívám na fotky z Indie a divím se ,že jsem to vůbec přežila,že jsem se doplazila domů,jakou jsem měla vůli k životu.Koukám a neumím si srovnat,co vidím najednou očima.Přirovnávám to k zamračenému Pupíkovi.

Pupíček to umí.Se tvářit.Projevovat libost a nelibost a jak.Všichni se spokojeně válejí,Pupík má čeníšek u ntb,aby ho hřál větrák,Macík doslova zařezává na křesle,Macinka spí,hlavičku položenou,Míca se zrovna probudila a Pacinka se protahuje.Chodím okolo toho,jako kolem horké kaše.V tomto týdnu mi došlo,jak je potřeba vytřídit lidi,jací jsou,že se projevuje podle činů,chování,nedá se usuzovat podle přání,či úmyslů,ale podle činů.A jak je k tomu potřeba vnitřní upřímnosti,pravdivosti k sobě,protože velmi často dochází k tomu,že se divíme,s kým jsme to sdíleli a co a já se nestačím divit a nahlížím,na ty,co jsem pustila,jakou mají s prominutím nízkou laťku a jak v prvé řadě pudově útočí na ...no na ty druhé,co za to mohou a přitom jsou sami zbabělí,prostě jen negují,oponují,argumenty nemaje.Tak jsem si vzpomněla,jak jsme jeli do Indie,že chci do národních parků,na to zřetel brán nebyl,jak jsem si všimla,že naše vzájemné vztahy se přeskupovaly a probíhala (s prominutím vzájemná ) šikana,že jsem se od toho oprostila,s velkou bolestí,neboť jsem doma nechala těžce nemocnou kočičku a má duše dlela u ní,tak se naše skvadra přesouvala a každý bojoval,jak uměl,s tím druhým a mně začalo být zle,špatně a reakce těch,co mně měli dobře znát byla jaká ?Šikana.Až po letech vidím,že mnozí nejsou schopni posunu,reflexe a najednou tento týden jsem viděla,na očích mé kamarádky,že nepřeje,že mi to nepřeje,to,že se pomaloučku vysekávám z průseru.A najednou se stalo to,co jsem vůbec předtím neviděla,já už se neangažuji,za takové,čekali automatickou podporu a uměli jen šikanovat,stírat.Najednou jsem objevila i jinou úroveň a to,že primitivismus a nízkost  je primitivismus a nízkost,ať se to natírá a tvář,jak chce.Bubák bubákem zůstane.A poznala jsem,že tací nepřejí,prostě nepřejí a energii těží z toho,že se někomu nedaří,pozoruji to z dáli a docela čumím,koukám,jako ten puk.A včera to úplně přesně zarezonovalo v tom filmu,paráda,to jsem tedy vnímala a cítila.Tak jsem ráda,že jsem se pustila vztahů takových,kde hraje roli nepřejícnost,snad z hlouposti,protože vidím,že kritika jim jde,ale bez argumentů a jejich jediná možná reakce je oponování,negace,až agrese,útok.Až mi je tak zvlášně,když vídím,že je někdo blbý,jak necky a já ještě soucitná a ještě řekněme korekci vztahu prožívám.Když jsem dostala malý dárek,se slovy,že zlobím,tak jsem s úsměvem pravila,že jsem hodná,to bylo poklesnutí čelisti a zklamání.Pozorovala jsem,kde je úroveň hovoru,nestačila jsem se divit.No jo,tohle jsem musela poznat,na vlastní kůži neviděla bych to,bez ztráty energie a nutnosti s tím něco udělat.Vzpoměla jsem si,jak jsme lezla na horní palandu,ve vlaku,s posledním vypětí sil,jak jsem se potácela po Elefantím ostrově a šla na hotel,do sprchy,neměla ani rupku,na teploměr,už a směřovali jsme k letišti,jak jsem pila v horkosti džusy a měla zimnici,jak mně ty dvě blbky přesvědčovaly,že mám améby a ať piju vodku,nány pitomé,jak jsem vlastně vypadala svěže a odpočatě,jak jsme málem letěli do tramtárie,minimálně do Ulantabátaru,když jsem z posledních sil slyšela vyvolávání gospodin a gospodina,dostavte se ke gejtu,naše  jména,pak už poslední hodiny do Ruzyně a pak sanitkou do Vinohradské.No,jo mně to došlo,potlačovala jsem bolest a projevila se nemocí,Murinka,moje nejsladší odešla dřív.Měla jsem a mám přání,že bych svou cestou chtěla spočinout u nohou Buddhy Avolokitešvary,největšího slitovníka.A dochází mi,že ti mý společníci na cestě do Indie neprojevovali soucit a péči.A po tolika letech jsem se oprostila,od posledního pouta a jak se mi ulevilo,vidíc,že můžu být v kontaktu a mám hranice,jak pěkně jsem to zrevidovala.Tohle všechno zvířata umí,cítí,vnímají,jsou úžasná.Ještě,že jsem napůl kočka a mám k tomu blízko,zkusím se naladit na intuici,impulzy a procítit své potřeby.Když jsem tak cítící a empatická,že jsem dostala tehdy zánět ledvin,z nevysvětlitelných příčin (skoro) .Vždyť já si tu Indii prožila na své rovině,zažívala své příhody,jen jsem se srovnávala a potřebovala s někým sdílet,pro to být s někým,jsem dávala a vidím,co to bylo.A přizpůsobovala jsem se.A to nejde.Jen s někým lze být a být vzájemně repektován,ctěn,někteří to neznají,jen sráží,čím větší hňup,tím je namistrovanější.To jsem poznala s těmi všeuměly,co mají více sebevědomí,než znalostí a schopností,zdánlivě si věří,ale to,jak npřejí,negují prozrazuje,že si až tak jistí nejsou sami sebou a proto ta negace.Uzavření.A to jsem neviděla,jsem otevřená a je to síla,to jsem si vůbec neuvědomovala.Zkreslenost náhledu,vsugerovanou slabost,to mohu změnit,u sebe.Vztah k autoritě,urychleně se spoléhat sama na sebe.A nedávat peníze dopředu,pak se pozná,kdo je přítel,pak že v nouzi poznáš přítele,no to jo.Tak se směju.A už nekvílím,protože poznávám,protože to co opouštím je nahrazováno velmi jemným,citlivým a novým,poznávám,že jsou milí,veselí a přející lidé,schopni předat to dobré v nich,něco naučit,ne jen mistrovat a frajírkovat.A jak to tak  pozoruji z dáli,najednou vidím,že se jim to vrací,že sami nemají pohnutí a nedostává se jim.A tak jsem ráda,za svůj dar pohnutí,najednou vidím,že je to veliký dar,hybná síla.

A nezbývá,než se podívat sobě do očí a říci,ano je to tak.Vidím na Pupíčkovi,jak mu to sluší,na mou duši,na psí uši,na kočičí svědomí.
A stejně jsem intuitivní,celý den se tak poflakuji a vyčítám si to,vznešeně se tomu říká prokrastinace a nepřesně lenora.Tak dnes se mi celý den nechtělo a psala jsem o něčem,co zdánlivě evokovalo minulost a ejhle,než jsem s přestávkami dopsala,po moc příjemném telefonu,že jde zítra Ťapinka na stehy a že je jí lépe,že ač nemá nožičku,tak to bylo vyřešeno,operací,co jsem já zpunktovala,tak energií vyvolala a když  Ťapinka měla poškozené nervy,tak je jí lépe,bez ní,už jsem jí viděla na fotce a je to de výrazu taková čertice,jak  Pacinka.A celý den se dopotácel k večeru a dozrála událost,o které jsem psala,že jsou tací,falešní přátele,co se tak tváří a nepřejí.Tak jsem ráda,že mám přátele a že poznávám,ty falešné,ač to bolí,ale je to potřeba,to k tomu patří.A jak fungují tamtamy a jak se lidé zajímají jen o drby a pomluvy,no fuj,zlatý zvířata,zlatý prciny,jak by řekl Bohumil Hrabal.Tak jsem ve čtvrtek řekla,těm,co jsem dlouho neviděla a vyhýbám se jim po čertech vědomě,že jsem si koupila les,což je pravda,vykácený a ve slevě a slastně jsem vyprávěla,jak vysázím stromečky,zamulčuju,no už to vidím,každý má jiné cíle,já vysázím les,ať mám kam své kosti složit,ať rostou stromky,ve stromy.

 No a dneska si tak divně kňourám,,vzpomínám na křivdy,na šikanu z Indie a ejhle,sms,které už nečtu,od bratra,co dostal všechno a stejně má imbečilo kretino málo,že mi přeje nemovitost,to tamtamy fungují velmi rychle,pche,vidím,jakou kyselost dělá nepřejícnost.To bych sama nevěřila.Je to stalker.Idiot,svrbí ho pata,pro samé svrbění.Já vždy usuzovala na sexuální disfunkci,ale tohle bude ještě složitější,taková urputnost.

 No a vida,krásně se to vyrovnalo,negativní a pozitivní.Já mám radost,ze svého lesa,co jednou bude šumět,nad mou hlavou,uvidím,je to startovací les,chtěla bych své kosti složit,tam,kde leží mé kočičky a tam právě řádí bratr a spokojen není.

 Musím říct,že mi zrovna není lehko,poznat,co jsou vskutku ti nejbližší,koukám,jak zjara a nemohu svým vlastním očím uvěřit,jak je řeč zkreslující,je to tak,že mé oči vidí  a nestačí se divit,to jo.Poznávám a směju se,jako blázen na tarotové kartě,co se směje a ví,protože nechápu ty,co jsou rivalitní,kde vzniká závist,nepřejícnost,jed v srdci,nechápala jsem kdysi bratra,že mi ničil mé věci a moc mi to vadilo,nechápu,že mám kamarádku,co mi nepřeje,proč se tedy se mnou stýká,kvůli čemu ?Vidím,tu neuvěřitelnou potřebu stále s někým zápasit,přetahovat se,honit si triko,chlubit se  a navyšovat.Nechápu ty,co můj počin,les a to vykácený,bez ničeho,jen pařezy,ovšem po letitých borovicích je někomu trnem v oku.Ano,vidím tam už rašící stromečky,okopávám je a dám si tam maringotku,bude to dřina,ale co,já stvořím ráj,mám to v plánu.No,vždyť je to čirá krása,ta země,reliéf,barvy,čistá krása přírody.No a co,moje pseudokamarádka,revidovala jsem vztah,přijala jsem to,jako fakt,je kyselá,jak prdel a já se směju a stejně nechápu,jak a proč jsou takové vztahy,já vztahy s někým,koho ráda nemám nepěstuji.A jak jsem zjistila,že je dobré se od takových odtrhnout,pro mně,neboť s nimi být v zrcadlení,nebylo přínosné.A jak pravda není u všech vítaná,jak mnozí škodí,nevím,nakolik vědomě,či je to podvědomé,ale dělají to.A tak pokud není uspokojena jejich potřeba škodí ?No,budu ráda,když nebude jejich destrukce rezonovat.
Film Do ŘÍMA S LÁSKOU rezonoval,prostě ten W.A. se nezapře,je to znalec lidských duší.Není nad to vidět.
To je hned jiné,když je duši dobře a cítí se dobře,to se pak dá zvládnout i nemalý úkol,co si kočička předsevzala.No,uvidíme.A v pátek jsem nastydla na hřbitově,škrábe mně v krku,nedošlo mi,že pokud nedržím deštník,že zmoknu.Rodičům jsem řekla,že se starají o hrob,ve stylu Dezidera Demétera, a oprava boudičky na nářadí čeká na generaci příští,ať delegují toho,koho obdarovali majetkem,tak jsem na obavy,že ani nebudou ležet u sebe připomněla,že se má pečovat o živé a za života a nedělat falešnou pietu,posmrtně,jako v případě dědy Dunického a připomněla jsem máti,že je tam vystřílím,pokud se něco stane a že to,jak jsem to definovala a měla na mysli,že nebudu opakovat,nedodávala jsem,že bych je vyhladila do poslední spermie a že můj způsob humoru nadlehčuje věci těžké a některé zdánlivě nevážné jevy jsou myšleny vážně.A jsem cítící humanistka.A proto jsem si pořídila les a tak zvažuji,že na složení svých kostí mám ještě spoustu času a moře toho,co mám ještě udělat.Tak se mi z dnešního dne stala retrospektiva a takové experimenty mně baví,neměla jsem předpoklad a přitom jsem dnes zjistila něco důležitého,kdo má potřebu mně mýt prdel a tak mi nepřát,zrovna v mé situaci je to fakt výsměch,co to je za ubožáky.A učiním jim čáru,přes rozpočet,už se nebudou mít čím kochat,jen ať reflektují,to je očistné.Pane jo,to byl den. Kočičky ožily,řádí,celý den se válí a teď budou lumpačit.Takže den byl velmi naplněn,ač se zdál pomalý a líný.Jo,vymanit se z role oběti,nebýt oběť osudu,ale tvůrce.