Prohledat tento blog

sobota 29. září 2012

Vzpomínky Indie 2006,z deníku III.

Gokarna prosinec 2006

Nevím,co je za den,ráno na pláži,sluníčko jemně hřeje,já mám rýmu a jsem rozpolcená ze zážitků,směju se vjemům kolem sebe,koukám na nebe,slyším moře,oceán.
Včera jsem dostala do hlavy kriketovým míčkem,to byla taková rána,teď je z toho dost silný a neobvyklý zážitek.Asi jsem z toho šoku dostala rýmu.Nemohla jsem spát,ale přežila jsem to,je to dobrý.Jsem tak nějak naladěna.

Je v mém srdci a to celé,celé svou silou bije pro Murinku,celý svět,lásku,proč to tak bolí,že mi umře Murinka,kam jde,chci být s ní,s nimi,celým svým srdcem,to nechat jít a odejít,opustit,je to tak těžké a tak to bolí,z celého svého srdce miluji svou Murinku a kočičky a nemohu nic zastavit,čas,nic nemohu změnit,nic,v tomto světě nic,jen svou mysl,co mohu změnit,v mé mysli,co mohu udělat pro svou Murinku ?Nechat ji jít,chci být s ní,v mém životě bude v mém srdci,po smrti chci být  s těmi,co mně předešli....A milovala jsem je celým svým srdcem.Jaká to podobnost,slzy a moře jsou slané,jsme z jedné hmoty,nemohu se utopit.

 Gokarna leden 2007

Dnes je neděle,zítra jedeme směrem domů.do Čech,do Mumbai,nechce se mi,musím udělat něco se svým životem,abych se mohla vrátit a žila podle svého a realizovala se.Stýská se mi,myslím na Murinku,přemýšlím o tom,jak rušivé elementy ovlivňují můj život,vnímání a prožitek.Nakolik zasahují,jak je eliminovat ?V noci mi bylo strašně špatně,nevěděla jsem,co má na to,jak se cítím vliv,bolelo mně břicho,myslela jsem,že ledviny,bylo mi na zvracení,nemohla jsem spát.
Ležím na pláži,přemýšlím o životě,o mnoha okamžicích,které sdílíme a prožíváme,ty které jsou silnější,ty které stopu nezanechávají.Přemýšlím o konkrétních lidech a jejich vlastnostech a charakteru,o tom,co mohu s kým sdílet,kde jsou hranice a čím jsou dané ?Proč nekreslím ?Proč na mně funguje okolí,proč mám psychosomatické potíže ?To by mně fakt zajímalo.

Je pondělí a sedím ve vlaku a jedeme směr Mumbai,cítila bych se velice šťastná a měla klidnou mysl,ale vím,že doma mně čekají těžké chvíle.Moje Murinka ,její život končí a mně je moc smutno,moc,jest-li jí je špatně,tak jako mně teď bolí záda a ledviny,je jí spíš ještě hůř,je mi tak líto,že zázraky se nedějí,že se vně může jen věřit,je mi moc smutno a nic nenadělám,Indie byla moc krásná,je to tak nějak spojené ve stejném čase,tak je to silné,krásné a velice bolestné zároveň.Jak to bolí po těle a v srdci,když cítíme a máme rádi možná,že bolest čistí a povznáší,možná že,tyto prožitky mají takovou sílu,že to zasahuje cítící,ty co cítí,vnímají,přináší to poznání o našich představách,tak často lichých,tolik miluju svou kočičku a nemohu dělat nic,jako s mnohým.Snad existuje Bůh a snad duše zemřelých putují,kamsi,dle víry a představ,když pro mnohé je život naplněn často jen bolestí,může být smrt již jen vykoupením.



Dodatek  29/9/2012 Praha

Na letišti v Mumbai jsem se dozvěděla,že Murinka není,že umřela,na selhání ledvin,prognoza byla neúprosná,měla jsem ji nechat uspat a odjet,takto,přestože jsem vše zaopatřila a trvala na tom,že v případě zhoršení jí nechají uspat a že mně budou pravdivě informovat,tak se ani jedno nestalo.Selhání ledvin je nejčastější důvod úmrtí,když nepočítáme civilizační vliv člověka,úrazy,přejetí a zabití člověkem,v různých stádiích věku.Věk dožití  může být klidně i 20 let,ovšem,zda se toho dožije jedna z 10 000 ?Průměrný věk je asi 3 roky,prý je v Čr. u kočiček,již geneticky snížen věk,kvůli již vrozené oslabenosti ledvin.Není divu,pokud zvíře přežije zimu venku,když dá takové zimy 3,tak je to mazák a všechny další nastydnutí,rýmy,infekce,úrazy,zkracují život kočičí populace.Kočka,co má zázemí a dle potřeby veterinární péči se dožívá přes 10,klidně 15 let,ne-li víc.Je pravda,že je třeba dbát na jejich zdraví a šetřit ledviny,ve vyšším věku,jsem zastáncem kastrací,z důvodů množství bezprizorních a utrpení těch,co nemají domov.Při hovoru dochází  k humorným scénkám,kdy si muži vztahují kastraci na sebe,no,co si o nich myslet,že jo ?Zabedněnost,tmářství,pověry,dogmatismus.To samé se učím já,protože jsem si představovala kdysi,že mi kočičky zestárnou,ale ne.Šelmám a šelmičkám kočkovitým, prostě selhávají ledviny,nešediví,nekulhají,nemůžou se belhat za kořistí,slepnout a ztrácet sluch.Vnímám změnu,jak se člověk nemusí fixovat na úrodu a začal se honit za majetkem,tak potřebuje psa,k ochraně majetku a kočka,co chránila zrno,budoucí úrodu,tak nemá hodnotu,zmizely stodoly,plné obilí,sena.Zmizely stodoly,domy se staví,nepodsklepené,tak se zvíře nemá kam schovat a není potřeba,pro člověka,tak je s ním tak zacházeno.Mění se technologie,ale lidé zůstávají stále stejní,ve svých vlastnostech a myšlení.Zvláštní,že lidé,velmi často lnou jen k tomu,z čeho mají užitek,či prospěch,v danou chvíli,že ?
Mně držela při životě touha,po Murince,nevěděla jsem to,ale měla jsem 40 teploty,zánět ledvin,který mi diagnostikovali ve Vinohradské nemocnici,kam mně,po návratu z letiště,domů,kde jsem vyházela batoh a dárky a změřila si teplotu,ejhle...tak jsem jela sanitkou a nechtěli mně pustit,z obav,z destinace,kterou jsem navštívila,ale já se nedala,na infekčním by mně to nebavilo a chtěla jsem být doma,s ostatníma kočičkama.Ta smečka,co jsem s ní cestovala,tak mně osočovala z simulování,horečky dengue a na Šeremeťjevu jsme málem odletěli do Mongolska,čekali jsme v jiné frontě a já už skoro v komatu,slyšela,že nás vyvolávají rozhlasem,gaspadina a gaspadiny,tak povídám gaspadinovi,že nás asi volají a ono jo,u gejtu xxx čekali jen na nás a to možná,i dlouho,tak jsme dopádili,dosedli a za 2 hodiny byli na Ruzyni,směřovali domů.Trochu té smečce spadla brada,poté,co se dozvěděli,že jsem tam kdykoli mohla natáhnout bačkory,každý se vymlouval,dle svého naturelu.Dlouho a ještě doteď se navztekám na Banánici,když si vzpomenu,jak mně na pláži sondovala poklepem do ledvin,zda mně nebolí ledviny a já vyskočila metr vysoko,nemluvě o našem diplomatovi,který se nevyjadřoval a další aktérce,která se sebestředně nalévala rumem a vodkou a měla dobrý úmysl mně léčit též.A požírala léky na Améby,no kdo ví,třeba je měla.Říkám si nikdy víc,toto absolvovat,v tom samém složení to asi nebude už nikdy,ale po dlouhé době na to vzpomínám s úsměvem,na zážitky spojené s cestou a prožitkem,díky neuvěřitelné dynamice, to mělo přesah vskutku přesahující.
Aspoň pro mně.
Po letech,co jsem nahlédla do deníku,jsem si uvědomila hlubokou souvislost,spojení s mou kočičkou Murinkou,ač mezi námi byla vzdálenost,přes půl Země,přesto jsme spolu byly spojené,nepřerušilo to pouto,nic,ani vzdálenost,ani smrt.
Po letech zůstala stejně silná láska,uvědomění,touha,síla,energie,kterou kočička disponuje a má ji.A přemýšlí,co dál,opět,můj život je dělen etapami a přitom je celkem,všichni jsem jednotou,v jednotě,tak to není nic neobvyklého,všímám si,jak se lidé vymezují,já také...tákže fotky,z Indie 2006..

 ZOO v Aurangabádu,hrůza,kapitola sama pro sebe,návštěvnost je velká,přesto mají zvířata ubohé příbytky,možná je celková necitelnost dána tím,že hodně velká část Indů se nemá,ani tak,jak ta nebohá zvířata v ZOO.Asi nebylo v rozpočtu pro ZOO více prostředků,nebo dle jejich názoru,je zvířatům věnován dostatek komfortu a to na tamní poměry je pravda.

 
 Tygřík měl aspoň travnatý výběh,ač byl osamocen a na chvostu oblíbenosti,terčem zájmu a pozornosti,byl kulatý výběh,takový zadrátovaný altánek,světe div se,s králíkem domácím,nemám fotku,nemohla jsem fotit,beze smíchu,hrozen dětiček,učitelů,rodinek,jak v neprostupné houštině jasají,nad dupajícími ušáčky,z altánku byla vidět,jen špička a v něm si na čerstvé travičce,v nejluxusnějším pavilonku pochutnávali roztomilý flekáči,bělouncí,hnědí,černí zajdové,pardon,králíčci.Já dostala kdysi Bělinku,vždycky do rána prokousala bednu,kterou jsme přikryli prohazovačkou a děda jí ráno přískoky honil po celé zahradě,na podzim se přestěhovala do králíkárny,u druhého dědy,už to byla macice :-),velká samice a vychovala spoustu malých černobíle flekatých králíčků a tak rozšířila flíčkované potomsto,až do dnešních dnů,díky strejdo,za dárek vzkazuji tam nahoru ..A  je důležité si uvědomit,po čem prahneme,co považujeme za exotické,či cizí,vzácné,pro někoho tygr,pro jiného ušáček,možná radši jásat nad ušáčkem,neboť v lese potkat běžně nasr..tygra,tak si kočička rázem vzpomene,na zaječí rodinku,vždyť jsou krásní..a Indové,vždy vyvádějí,jak pominutí,když celá vesnice vyrazí pronásledovat nebohou šelmu,co se dostala do polí a chlívku.Je důležité vědět,že si Indové představují realitu,jak film,z Bollywoodu.Ač zrovna k tomu mají úplně nejdál.Naprostá většina.Je to až úsměvné,ale zároveň se srovnáním s realitou velmi
kruté.Kdo nezažil,neuvěří..

 
 Pavilon slonů vypadal a měl svá nejlepší léta za sebou,Ind s rukama v kapse se často nevidí,tento zosobňuje vyšší management,solidní střední třídu,spíš vyšší.V Indii je obrovský boom technologií,je otázka času,kdy se může jít Evropa bodnout,tam se vše řítí dopředu,ta energie je cítit,ale o ZOO to neplatilo,je fakt,že Aurangabád je odlehlý,stranou,kde jsme tehdy,neboť časy se mění,byli skoro jediní turisté a bez mužského elementu v tlupě,bysme si ani neobjednali,neubytovali,prostě nic.A hlavně nekoupili místní pivo Kingfischer extra strong,bez přehánění,v hodnotě výdělku,denního,týdenního,záleží na specifikaci průměrného Inda,Kingfischer extra strong hravě položil naše unavená těla,přesunem časovým i vzdálenostním,čelem na umakart,v nejluxusnější restauraci,v okolí,kde nebyl nikdo jiný,jen my,protože jsme dostali instrukce,že v žádném případě nemáme jíst,v žádných pajzlech.Tak taková byla naše první večeře,výborná.Postupně jsme získali vlastní zkušenosti,jen ty nejlepší.Vodu jsme pili jen balenou,to je asi vskutku nutné,jen kvůli zhýčkaným turistům se pak hromadí plastový odpad a nejsou na to zařízeni,tak vše smetou na hromádku a pálí,jsem si vědoma,že je to pro pohodlí a vyvarování se infekci,zpovykané bílé tváře.

 
A Indové rádi poznávají,vzdělávají se,všechny třídy,rozdělené dle majetku,či kast,pouhým okem,neznalého Evropana,tak všichni cestují,výletují,navštěvují pamětihodnosti,dle svým možností,jsou zvídaví,přátelští,rádi konverzují,děti se mohli zbláznit radostí se s námi vyfotit,všichni,jsou jak malá děcka,je pravda,že mají těžký život,mnozí a výlet je pro ně svátkem,tak jsou připraveni na nové informace,nasávají,jak houba,stejně,jako naše skvadra,s očima navrch hlavy..

 Cestou podél silnice
 hlavní třída menšího městečka
 cvrkot a děj na ulici
 panoráma jako doma ...
 Indové rádi barvičky...
 v podobných restauracích jsme také jedli,po té co jsme se osmělili a jak to bylo vynikající
 Tažný skot ,kravičky mívají omalované rohy,korále a cingrlátka.
.
 Už se blížíme k Adžantě,skalnímu komplexu,je v seznamu UNESCO,aby ne, je to dech beroucí skvost.
 Člověku doslova vyrazí dech,ohromná rozsáhlost,město vytesané do skály,je jasné,že se dochovala jen kamenná část,jak muselo být rozlehlé,kolik domečků,chatrčí kolem,jak fungovala infrastruktura ?

 
 Skalní město objevil,náhodou při lovu nějaký anglán,plukovník,co asi zakopl a jak zaryl  nosem,hodil,či honil tygra,tak odkryl hlínou zanesený nějaký artefakt.Podrobnosti píšou  v průvodcích.Včetně toho,jak se nemá nechat turista napálit od prodejců,jenže to by nebyla kočička kočičkou,díky tomu,že neposlechla...

 
 tak má neskutečnou sbírku drahokamů,jenže tehdy jí to,po vyhození kravin z batohu,batoh opět naplnilo k prasknutí.Nu což.Vytesané sály jsou ohromné,mnohé sloupy rezonují,jsou postaveny tak,aby přenášeli určitý tón.

 
 Sochy jsou v nadživotní velikosti,stěny znázorňují výjevy,ze života,jsou dekorovány ornamenty

 
 na stěnách,zdech,sloupech,v některých jeskyních jsou dochovány barevné kresby,celé stropy,stěny,není možné to zachytit a přenést foťákem.

 Ohromná rozlehlost,délka,toto je asi v půli.
 Sloník,ve skutečné velikosti
 Celý komplex,než ho vyčenichal plukovník,co zakopl,byl asi  zavát hlínou,nánosy a porostlý křovím,poškození bylo způsobeno,za mnoha věků,když si mocichtivý vyřizovali svoje účty a devastovali,co jim přišlo pod ruku.

 Taková krása,sály o rozloze malého fotbalového hřiště,tenisového určitě,pokud nehrajete stolní...
 Tenhle ležící Buddha,měl na délku aspoň 10 m
 
 všudypřítomní psíci,polehávající ve stínu,u vstupu a pokladny,pes je nejhorší karma pro Inda,dle mého,by se ovšem každý Ind,musel narodit v dalším životě psem,možná je to karma,za ty nejodpudivější,nejotřesnější činy,minimálně za vraždu a to obzvlášť odpornou,každý Ind se psů bojí a zároveň z nich má respekt,asi můžou být nebezpeční,po nocích,ve smečkách.Ale to nejen psi.No,Indové se nechovají ke zvířatům hezky,natož ke psům,o mnoho lépe se nechovají,ani k jiným zvířatům.Jako turista jsem nemohla rozpoznat,objektivně,jak se chovají k sobě navzájem,k nám turistům se chovají vstřícně,zvořile,úslužně,velmi přátelsky,je znát pozůstatek výchovy a respektu,z doby kolonialismu.

 Šťastný buvol,v zeleni,u močálu.
 Bavlna,jak jinak indická
 
 Na motorku se vejde celá rodina,mívají zpravidla 2 děti,jednak proto,že více,je ekonomická zátěž a proto,že funguje osvěta a byla by rázem další miliarda na Zemi.Indická děcka jsou neskutečná,na výletech,všude,s panem učitelem,Vás obklopí a koukají,jak na svatý obrázek.Snad zůstanou navěky tak šťastní a bezelstní,beztarostní,ve svých duších.Ač sami chudí,mají široké srdce.Umí se učit novému,přijímají nové poznatky,jsou otevření.Každému,co si myslí,že žije v Evropě v nedostatku bych Indii povinně naordinovala,aby viděl a prozřel !!!A to jsme tady byli na začátku cesty,příště Ellora,další skalní město,včetně chrámu,vytesaného z kamene.

 

1 komentář:

Jste vítáni.