Jéžiši, v rozpoložení skoro roním slzy. Vzpomněla jsem si na svou nedávnou podobnou úvahu o pozemské pouti člověka a jak skončí a co po něm zbyde, když jsem koukala na tátu, kterého beru k panu profesoru Bojarovi (asi v půlce července 2025) a když jsme šli pomalu k autu zpět na parkoviště, tak si táta vytahuje z kapsy hodinky a koukám, že má pásek od nich přetržený. Tak jsem si říkala, jak ta naše tělesná schránka je křehká a když táta u okénka příjmu vytahoval kartičku pojištence z peněženky a tam byla ještě občanka a řidičák a kožená peněženka jevila podobné opotřebení, jak ten táta, tak mi bylo tak nějak na duši ouzko.
Světlo v tmách. Tunel v Jelením Příkopu pod Pražským Hradem, 2024 .
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jste vítáni.