Srdce



 

Přeji si vidět kvetoucí ocúny,na Muráňských planinách,na Slovensku,byla jsem tam,na začátku července,roku 2005,přes léto louky spásají koně,huculové a na podzim se louky vybarví takovou krásou,to si přeji vidět,vroucně,z celého srdce,dovedu si tu krásu představit.

 Nevěděla jsem,že láska je v srdci,milovala jsem celým srdcem místo,které jsem musela opustit,tak dlouho tam v tom místě,dlelo mé srdce,tak dlouho jsem se chtěla vracet,tak dlouho jsem si myslela,že tam mé srdce zůstalo,ne naopak,to,co obsahovalo mou lásku,je stále se mnou,v mém srdci,mé ocůny,co jistě teď,na podzim kvetou.

 Růže,kterou znám,od dětství,růžové keře jsou dlouhověké,některé pamatují mnohem víc,než já,některé jsem sázela,okopávala,zalévala a stříhala,tak voněly keře večerem,tak voněl zimolez a vůně se rozléhala zahradou,letní nocí,ty keře a stromečky vyrostly ve stromy,některé si místo uhájily,jiné ne,tak dlouho jsem stýskala a hledala své místo v životě,tak mně najednou napadlo,že to místo,po kterém tak prahnu a toužím,je v mém srdci.Je se mnou.To,po čem jsem toužila,bylo ve mně,zůstalo ve mně,odešlo se mnou.Nerozuměla jsem,k čemu je těm,co tam zůstali,to co já miluji a mám k tomu vztah,k čemu jim to je?Když k tomu nemají vztah?Zvláštní,bolelo to v srdci,to místo opouštět a zůstalo,jak bolavá rána.Nechápala jsem,proč překážím,proč tam nemohu být,v místě mému srdci nejbližším a přitom to je srdce,kde je to místo,to to trvalo,než jsem procitla.

Odešla jsem,nechtěla,tolik jsem to místo milovala,milovala jsem ve svém srdci to,co zůstalo se mnou,já si myslela,že jsem to tam zanechala,odvezla jsem si,i poslední harampádí,které teď musím vyhodit,eh,což,zjistila jsem,že to nejcenější je se mnou,ve mně,v mém srdci,tolikrát jsem to nyní zopakovala a dívám na fotky růží,cítím i vůni,tak jak jsem cítila,když jsem se k nim nakláněla.

 

 

Pochopila jsem,po tolika letech,že to,co jsem hledala v těch místech,je se mnou,to,co jsem si myslela,že jsem ztratila,ne,neztratila,to je jen vnější forma.A co teprve,ti,které jsem milovala,to jsou ty chvíle,které jsem prožívala s milovanými bytostmi,od dětství,vše je v mé paměti a mysli,to láska mně poutala k tomu místu,kde jsem prožívala intenzivní pocity štěstí,vztahovala jsem si je k místu,já,co tak lpěla,nechtěla odejít,opustit to místo,moje srdce tam bylo,v každé růži,každém stromě ostříhaném.Místo,kde jsou pohřbeny mé kočičky,tolik mně to tam táhlo,zpět,vždyť takové tělíčko ztrouchniví,ale duše,ta je se mnou,tak jsem lpěla,na tom místě,vždyť to místo,je v mém srdci.Tolik let mi trvalo,než mi to došlo.Muselo se stát,to čím procházím,katarzí,kterou cítím a ten tlak otevřel studnu,zmizel ostych,jde to ven.Tak jsem lpěla na místě,zahradě,stále jsem si svůj vnitřní pocit štestí spojovala s tím,co jsem prožila,s těmi,co jsem milovala.Vím,že ty růže přežijí,vím,vím,že mám ve svém srdci lásku a najdu místo,kde budu moct spočinout,vím,že existuje cesta,vždyť po ní jdu,vždy jsem po ní šla,prožívám znovu to,co jsem zprvu nepovažovala ani,za důležité k zaznamenání,učím se se odpoutat,potřebuji to,je načase,vždyť,to co jsem prožila,to je,to mi nikdo nevezme,to píše Epiktetos,znám to skoro nazpamět,v kapitole Proti tyranům,co mi můžou vzít,vem si ruku,chceš-li,vem si to a to,ale duše,ta patří mně.Můžeš mně zbavit života,ale duši mi nevezmeš.To,pro co jsem lpěla,držela na místě,v místě pak smutnila,zůstalo v mém srdci,ano,jsou tam pochována těla mých kočiček,ale láska,ta naplňuje mně,ta je ve mně,každý okamžik,který jsem prožila,je se mnou.Mám tolik krásných vzpomínek,fotek,zážitků,tolik jsem toho prožila,je to uchováno v mé paměti,mysli.Není mé štěstí vázáno na ono místo,zahradu,to je v mé duši,mylně si,někteří myslí,že mi vzali něco,co teď patří jim.Ne.Moje duše je zde.Tam zůstala jen prázdná schránka,obal,zvláštní,včera jsem si přinesla obrázek,co jsem si nechala zarámovat,mou kresbu,je na ní prázdná ulita,prázdná schránka,rozbitá schránka šneččího domečku.Už kdysi jsem si napsala,že neumím nakreslit Murinky pohodičku,bez mé vlastní.Jakou lásku mi daly mé kočičky a ta láska mně drží při životě,jak jsem je milovala a bylo trýznivé,když se jejich život nachýlil,vyhnutím se té bolesti a utrpení,bych nikdy tu lásku neprožila,prostě jsem jen otevřela srdce lásce a přišla,v mnoha formách,jasně,že mou specialitou jsou chlupatá stvoření,co jsem potkala,či přišly samy,Ponožka si dveře dokonce rozrazil,není,tedy pro mně,větší radosti,než při životě se obklopovat bytostmi,prý přicházejí z vesmíru,tak taky doufám,že i odcházejí,vím,to,cítím to ve svém srdci,loni při spánku,dívání se na hvězdy,pod širou oblohou a krajinou rozhlehlou,v Gran Sasso,což je náhorní planina,v Itálii,kousek od Říma,vysoká 3000 metrů,nezvyklá to výška,na té placce široko daleko,no,až k Alpám,Dolomitům,tak tam,v Gran Sasso,padaly hvězdy,konec roje Perseidů,tam jsem cítila,existenci živého vesmíru,Boha,chvíli,kterou cítím,ve chvíli největší bolesti,zoufalství,strachu a trýzně.Zvláštní.Tak i já odejdu,za těmi,co mně předešli a s kterými jsem ve svém srdci,tak to je jediné,to čemu nejvíc věřím.Za bláhovost považuji víru,v kteréhokoliv institucionalizovaného boha,ale vím,že  duše je místo,kde by se Bůh mohl zdržovat,chrámy,knihy,preláti a autoritářský systém je jen prázdná schránka,divadýlko,pro bláhové.Takový kýčovitě namalovaný obrázek,ikona,to,co si pro lepší představu znázorňujeme,ale skutečnost je znázornění představy,řekl to P.Picasso,tuším,že vše,co si dovedeme představit existuje.Tak!!!Bláhoví se pak upínají ke znázornění,nikoli skutečnosti,jo a tak jsem byla také bláhová a lpěla,na místě a jak,jak dlouho,lpěla jsem na představě,že je štěstí v místě,které jsem musela opustit.Blbost,tam hledat štěstí je úplná kravina.To bylo jen plátno,na které se zrcadlila má představa štěstí.Asi rekapituluji své lpění,protože stejně jsem toužila se vrátit do Gokarny,v Indii,aha,kočička se pořád někam vrací a má jít dopředu,tam kam nedohlédne a má strach,takový,že prožívá tíseň a sevření,řeklo by se první perinatální matrice.Přerod.To,co zažíváme,když se dereme na svět,ale už si to nepamatujeme.Narození se.Tak,navracime se,odkud jsme vzešli.Když přijde čas.Ardžuna před bitvou také naříkal,měl Kršnu,vozataje,s ním rozprávěl.Ardžuna nenaříkal,Ardžuna rozvažoval,naříkal jen trochu,kočička kvílí,protože má strach,před bitvou,to je jasné.Už má vlastně bitvy za sebou,pustila se míst,kde nebylo dobré žít.Takové místo,dobré k životu je v srdci.