Jedna a ta samá

 Ve vnitrobloku na zahradě růže jenž jsem zasadila,rozrostly se a keře zesílily.Jsou deštěm oválené,ale vlhko jim svědčí a tak všechno povyrostlo a rozbujelo se,kvetou zimolezy a omamně voní,dlouho to byly keříčky,jak myší ocásek a najednou mají mohutné šlahouny a množství květů.

Bambusy vyrážejí nové výhony,lilie královské mají poupata,před rozpukem,tráva je po kolena a habříky po sestřihu se doslova splašily.Padl na mně smutek,rozšlápla jsem dva hlemýždě,v pruhovaných domečcích,nechtě,byly v té vlhé trávě a padla na mně lítost,z marnosti a pomíjivosti,smutek nad údělem,nad smyslem a naplněním,nad tím,jak cítím úzkost a strach a nezbývá,než jít dál a čelit,ať se děje co se děje.
Dnes jsem potkala Karla,Švancenberků,nějak často se mi to stává,musela jsem se smát,buď je stejně mlsný,jako já,nebo máme stejný hudební vkus,nebo nevím,kdo se komu plete do života,či cesty,musela jsem smát,když jsem si říkala,že jsem velkorysá,že přestože s ním nesdílím jeho vizi politickou,tak jsem ho se zářícím úsměvem pozdravila a prolétlo mně hlavou,že je ve svém věku loutkou některých,dost možná,protože v blízkosti působí zmateně a ztraceně,jak malý chlapec,možná je to i věkem,možná,nebo prostě člověk dozraje jen činy a událostmi,nikoli věkem,jen působení věku nezocelí,nezpůsobí zrání.Tak jsem se tak pohybovala na pomezí představ a má mysl se toulala a přemýšlela o životě a najednou jsem cítila smutek,nepředstavitelnou lítost,snad je to dané také tím,že je taková tma,zataženo a před deštěm,možná proto,že procházím těžkou životní situací,za kterou jsem odpovědna,ale nabrala jiné rozměry a směr,než jsem tomu já chtěla dát rozměry.Překvapuje mně mnohé,vnímám a srovnávám se a ptám se,co se mně týká,není toho mnoho,je tolik svobody,kolik si jí sami k sobě dovolíme,je tolik možností a cest,kolik jich uskutečníme a kam se vydáme.Stejně se v mysli vracím k literatuře,těm co pozorovali přírodu bystře a tak posuzovali jevy a ptali se sami sebe,co jsem,kam jdu a komu to slouží,cui bono ?Tak jednoduchá otázka a tak dá možnost náhledu.Jak je tma a zataženo,vzpomínám na 100 roků samoty,jak postihla hloupé a  zpovykané lidi zasloužená apokalypsa,v podobě jejich devastace,dnes jse si vzpomněla na B.Hrabala a zapomněla co se mi vybavilo.Dnes měl pohřeb Filip Topol,nemám ráda sentiment a kvičení,každý  je po bitvě generál,mně by zajímalo,co ho tak v životě sužovalo,či trápilo,že se doslova uchlastal,tedy on pít přestal,ale to už měl vyoperovanou slinivku a nebylo to žádné ejchuchů,vypadal nemocný a nevím,zda dodržoval dietu a abstinenci.Tak nevím,co trápilo jeho duši,jeho křehkou duši,že psal takové básně a texty,různé,smíchané s odsudky a vulgární,ale byl to lyrik,velký básník,to musí dlít v duši,protože to není a neobsahuje tělo,jeho tělo byla pomíjivá schránka,to co z něj vycházelo,zářilo,to pocházelo z jeho duše.Co rozhoduje o tom,zda se naše duše cítí  šťastná,nešťastná,naplněná,či jak rozpoložena ?
A to jsem nakoukla do bulvárního tisku,kde psali o pohřbu Filipa Topola,že se ho účastnil Karel,tak proto jsem ho potkala,o pár chvil později,vyhládlo mu a šel mlsat do vyhlášené farmářské prodejny,kam také chodím,na dobroty.Říká se ,že je vesmír synchonní,tak dnes nemohu mít depresi jen já.Odložím,co jsem měla na ráno,tak a takhle se mi to pak hromadí....Kde duše najde své spočinutí,by mně zajímalo.