OBRAZEM a kočička vypráví

 Přichází podzim v plné kráse,mlhou prostupuje polední sluníčko,které se opíralo ještě hřejivou silou.

 Zbarvují se stromy a padá listí,šustí pod nohama,na cestách a cestičkách v lesích.

 Nemám ráda hmyz a pavouky,přesto mně domeček jednoho zaujal,na sklizeném poli.

 Větvičky šípků,co už opadaly.

 Chrpa,co se vystavovala sluníčku na louce.

 Mé oblíbené zakoutí u lesního rybníka.

 Detaily,mám je nějak v oblibě.

 Lesní cesty a místa,která vypadají,jak namalované.

 Stínohra.

 Jak se pomalu vybarvuje les a krajina.

 Asi nějaký ptakopysk.

 K večeru.

 Jablíčka je přilákala a chutnala jim.

V oku odraz slunce zapadajícího.

 Hrátky se zapadajícím sluncem.

 Z okna

 Pohled přes náves do nebes

 Na Panské skále.

 Zbořený Kostelec.

 Zapadá ..

Tak,dlouho jsem nepsala,fotek mám tolik,až jsem z toho ve stresu,když já si dělám stres ze všeho,tak jsem utřídila a vybrala fotky z minulého víkendu,kdy bylo krásně a sluníčko hřálo,z posledních sil.Měla jsem chozením loukou úplně mokré boty a nohy a kalhoty a dá se říct,že jsem přežila ve zdraví.
Z fotek,kterých bylo 200 jsem udělala polovinu,běhají mi po monitoru a telefonu a vždy mi připomenou okamžik a náladu.
Mám třídit papíry,od kavárny,pro podklady soudního znalce,měsíce to nejde a vyhybám se tomu,i dnes,je mi úzko a svírá se mi vše v těle,říkám si,že jsem nedošla ke své realizaci a co se mnou bude,jak to,jaký to mám přístup,že tak vzdávám,či se nechám zahnat do kouta,kde mi není,taky aby bylo dobře,že ?
Dnes píšu,kvůli odkazu na kavárnu,kterým se to podařilo,pravda,kávu distribuují a praží,já ji chtěla servírovat ...
 ..........................................................

TAK,je to příležitost pro rekapitulaci kusu života.Nejela jsem teď na fotokurz,jednak mně z nervů tlačí nervy a to asi trojklanné,druhak mám srovnat kus života a nechat ho za sebou a vidíte,dávám sem fotky.V Praze je zataženo a šeredno,kočičky jsou v posteli a je tu ticho a já píšu.Vždyť říkám,přemýšlím,co mně dovedlo až sem,že se nedovedu pohnout a obránit se.Ono se mi to opakuje,říká se tomu trauma,postrauma.
Proto ty moje stresy,nezvládla jsem to,co šlo přes emoce,to jsem nedala.Jsem člověk,prožívám a cítím,vnímám.Od května jsem nepsala,chtěla jsem dávat fotky,jenže jsem tak výřečná.Fotky protřídím a dám.
Tak ráda bych se hnula z místa,místa zmaru,kde mám strach a svírá mně úzkost,píšu si doma a přemýšlím,zda to tak mám celý život,či různé životní etapy zanechaly stopu a teď tak nahlížím.
Každopádně se děje to,že selektuji,zatím se selektují lidé a potřebuji doma uklidit,vše nepotřebné vyházet a pustit se všeho.Zatím se v mém těžkém období projevilo,že mám přátele,nesmírně si toho vážím a jsem za ten hřejivý pocit ráda,taky už jsem poznala,že pár přátel přáteli není a jen si na mně honili svý ubohý ego,či co,prostě triko.Mně se kupodivu ulevilo,to vidět a poznat.Paráda.
A nejčerstvější událost a proto možná znova píšu,protože jsem si zde v tom tématu vylévala srdce a je mi tedy tento způsob zápisu křehkou událostí,o kterém kupodivu mnoho těch,které teď vytřídím a to mi byli blízcí,tak o tomto blogu neví.Asi jsem je zajímala jen,když si otírali jedovatou slinu a že jsem deník nedávala jim k shlížení,svědčí o mé určité obezřetnosti,či hranici důvěry.Prostě jsem si něčím potřebovala projít,možná proto jsem i umlka,protože spousta procesů je vnitřních a vedou nitrem,skrz,až k ryzosti.

Prostě ještě kousek tmy sebou táhnu,ale vidím světlo,uviděla jsem na vlastní oči,co mně zatemňovalo obzory a nepřikládala jsem tomu takovou důležitost.Leze to ze mně,jak z chlupaté deky.
Tak jo.
V pondělí jsem byla účastna přestupkové komise,jako vyzyvatel,či jak to napsat,byla jsem pozvána k jednání,o tom,jak můj bratr mi vykopl vchodové dveře a rozbil schránku,možná proto dávám fotky,neboť jsem to prožívala,prožívala jsem víkend,v srdci,v lásce a v tom,co je,s mokrýma nohama,v náručí,na výletě,s modrou oblohou nad hlavou,spadaným listím pod nohama a krásou všude kolem.V srdci.... A lásce .

A jela jsem rovnou na přestupkovou komisi a shlédla do oka tmy,temnoty,do chřánu Mordoru.
A Mordor se strašně divil,že mi nemůže vykopnout dveře,když jsem ho předtím písemně vyzvala,že si nepřeji,aby mne jakýmkoli způsobem kontaktoval,jinak že se obrátím na soud a Policii ČR.Tihle vyslanci Mordoru,či pekla jsou tak sebestřední,že jim policisté dávají za pravdu,že měli právo mně fyzicky napadat,neboť já jsem je ohrožovala,zřejmě mou pouhou existencí.Mordor junior napsal v období půl roku zhruba 27 esemesek,policie napočítala 13,taky mi to vrtá hlavou,že ty vtipy o policajtech nejsou jen tak od věci,ale nebudu kousavá,zvlášť,když mně zaštiťují.No,prostě se dá říct,že by Mordor musel napsat esemesek tisíc,aby to bylo bráno v potaz.Já ,abych z toho nebyla v kýblu s nervama,či obráceně,s nervama v kýblu,jsem se držela moudré rady a esemesky od posla z Mordoru nečetla.No a hošíkovi prdly nervy a jednoho dne přijel,po té co jsem mu napsala,že si nepřeju kontakt,tak přijel a jal se mi vyrazit dveře a schránku.
Tak jsem milí a vážení,kočky a koťata,na vlastní kukadla viděla,vlastními zraky,jak  paní úřednice povídá hned v jedné z prvních vět,pánovi,co se velmi podivuje,že mám právo a on ho má respektovat,že ho nechci vidět a stýkat se s ním.
No,dámy a páni,kočky,kocouři a koťata,já málem spadla ze židle a s ní i všechna moje neuróza a strachy a úzkosti,málem jsem se tam,no vlastně ne,teď se směju,bylo mi tam zvláštně,tak divně,najednou jsem to viděla.Byla to směsice mé iluze,jak jsem si představovala,zřejmě ideální vztahy,které takové nikdy nebyly,ten smrad,co mezitím vyrostl si zvyknul si honit ego na mně,prostě když mu nebylo dobře,něco mi rozbil,sežral,nebo tak něco.Jenže jsme oba vyrostli z plín a dávno dosáhli zletilosti a dospělosti.Mimo jiné tam byla přizvána,jak svědek i matka,která tentokráte vypovídala a potvrdila,aniž by věděla,že mi tedy její synátor,potažmo můj bratr,vyrazil dveře a rozsekal schránku.Panáček totiž schránku zapíral,otřáslo jím totiž to,že tedy není v právu,když mi v plném rozhořčení vykopl dveře,to čuměl panáček.
I já si poskládala děj té skoro idylické neděle,kdy jsem po jeho prvním nájezdu šla běhat,nicméně magor z Mordoru se vrátil podruhé,dokonce i potřetí.To jsem pravila na přestupkové komisi,že to bych fakt nečekala.
Teď si to tu vtipkuju,vždyť to prožívám,v noci mám noční můry,chodím na terapii,zapomínala jsem a svírá mně strach útroby a je dost možné,dokonce skoro jisté,že kavárna byla jen zástupný symbol mého strachu,snažila jsem se kavárnu změnit,aby to dobře dopadlo,neuměla jsem to a nevěděla jak,taky mně dost vyčerpávalo,jak se na mně seběhly tlupy kritiků a těch,co umí jen negovat,moje pocity strachu a nutná potřeba neselhat hnala nervové zakončení,neurotransmitery do otáček,že jsem prostě už neuměla být v klidu a vypnout.Vůbec jsem to neznala.Znala jsem jen pocit strachu a ohrožení.
A najednou jsem viděla a došlo mi,pěkně u přestupkové komise,další dílek,odsekávání chapadlo,z říše Mordoru.Chudák,ubožák.Když jsem viděla,jak se cítí v právu a koukal,jak jelito,že paní úřednice s ním onen spravedlivý a rozhořčený hněv nezdílí,poradila mu,aby se ke škodě na schránce přiznal,neboť lež byla velmi patrná.Viděla jsem,že nejsem tak neurotická a soustředím se velmi dobře,viděla jsem,mé oči viděly a nebylo mi z toho veselo,takový podzimní táhlý smutek,nad něčím,co nikdy nebylo pěkné,ale měla jsem ten pocit.Je mi fajn,že jsem poznala nebezpečí a co mně ohrožovalo,mrzí mně,že bratr nikdy nebyl tím,kým jsem ho viděla.Tolik let jsem to prožívala,než jsem se odstěhovala z Těptína,v sobě jsem vyřešila citovou vazbu a nikdy by mně nenapadlo,že ho jednou uvidím a držet se bude on,toho,že si myslel,že mým trestáním si vyřeší své vlastní frustrace,či na chvíli ukojí.
To jsem viděla a viděla nebezpečí,viděla jsem kolik energie se dá vložit,jak do verbálního vyjádření,natož fyzické síly,do vzteku a hněvu.Viděla jsem,že jsem se vskutku prala o život,s Mordorem.K čemu je mu barák,který ničí a nenávidí ?Idiot,kočky a koťata,promiňte mi to výrazivo.Je to idiot a navíc hlupák a nadto lže,vědomě a stejně jsem mu vyrazila i jeho ulhané trumfy z rukou,prostě jsem ho tam setřela vlastním klidem,jak špinavé prádlo,jako louži po psovi.Nic jsem nemusela víc dělat,jen říct pár slov a stačilo to.Viděla jsem ,viděla jsem sebe,pozorovala jsem a asi se to ve mně pár dní rovnalo a teď o tom píšu.
Sice nevím,co dál,co se sebou,mám křehkou svou schránku,svůj život,dívám se na přítomnost a ohlížím se za těžkou minulostí,kterou jsem sice neviděla,ale vnímala a cítila velmi dobře,velmi,až jsem si sama o sobě myslela,že jsem neurotik.NO,kdo by nebyl.
Možná je to jen kus příběhu jednoho života,sugestivně popsán,jsem moc ráda,že jsou věci,co jsou za mnou,ač tím projít velice bolelo a strašně tížilo.Když se bratr narodil,byl pro mně nejbližší bytostí a trvalo mi strašně let,než jsem sama poznala,že já pro něj blízkou bytostí nejsem,že mi jen škodí,neviděla jsem to,přes mou zřejmě veselou povahu a mé chmury pramenily z takové povahy vztahů.Vrací se mi v noci noční můry,vzpomínky,hlasy,vybavují se mi slova,věty,co kdo řekl.
Vlastně tuhle kapitolu ráda uzavřu a to slavnostně a vesele.Je podzim,sešeřuje se a stmívá,mění se v noci čas,pokud vím,přeji asi aby v mém životě a srdci zavládla radost a světlo,všem bytostem na celém světě to přeji zažít,ten krásný pocit probuzení,ze tmy do světla.
Miluju život,vše,co k němu patří,miluju kočičky,stojím tu,jak znovu zrozená.
Jsem křehká a citlivá bytost,co tu stojí a kouká.
Kus života,za sebou,kočička co se naučila bránit,proti stupňujícímu zlu a síle,naučila se dobře muai thai,thajský box,to se bude hodit,to se nezapomíná,kočička umí dobře vládnout jazykem,ale to nestačilo,to právě nasere ...pojmenování věcí pravými jmény,pravda nasere ...
v pondělí jsme byly s holkama na pivku a jak to rezonovalo,jsem tak ráda,že se mohu sdělit a říci o sobě,jak se cítím,jak se mám,co mně svírá,co bolí a jsem akceptována.Když jsem viděla bratra,přízrak to Mordoru,to mně tak,při pohledu na jeho dost tmavou pleť a vlasy napadlo,tu mou máti fakt oplodnil nějaký belzebub,prostě jsem tam fotra ne a ne a nemohla najít,pravda,vedle ležela jeho motorkářská helma,napadlo mně vzít pár vlasů,ale neudělala jsem to,takhle složitě půjdu na konstelace a hledat,co je v mé rodové linii ujeté a co už nechci mít ve svém životě.A hlavně,není to moje věc a já vím,že s tím nechci mít nic společného.Jak jsem si kdysi myslela,že je to za mnou,když jsem se odstěhovala a to navíc nedobrovolně,milovala jsem ten kus země,zahrady,kočičky tam měly eldorádo,já byla i v tom pekle Mordoru šťastná.A ejhe ...je třeba se naučit být šťastná .....teď a tady,nevytvářet si Mordory a strašidla,které pak v potu tváře chci odstranit a těšit se na světlo.
Světlo je tady.
Život je krásný.
V létě mi ukradli kolo,půjčila mi pak kolo kamarádka,mám kolem sebe lidi,s nimiž je mi dobře,cítím a je mi krásně.
Potřebuji vše,co trápilo nechat za sebou a vyházet.Utřídit papíry a umenšit své dluhy a závazky na aktiva a investice.Prostě se nebát práva se bránit ...Strašně mně to svírá a děsí,to Vám řeknu,kočky a koťata.Ale svět je krásný a vůbec,ty barvy a chutě a vůně.
Taky jsem vážila 46 a půl kila,nemohla chvílema jíst vůbec a když to šlo,tak asi jsem měla větší energetický výdej,už jsem přibrala,mám asi 52,i při té vychrtlosti jsem byla samý sval,ale vypadala jsem jak z koncentráku,když jsem uhodila o futro,bolelo to,až na žíly,to dost bolelo.Tlačilo mně sedět na prdeli.
Teď jsem si řekla,že budu pro zlepšení nálady a chmur běhat,tak je to zatím předsevzetí,co mám v plánu.Protože,to co si člověk prožil musí nějak efektivně pustit ven,tu energii.
Tohle nejde dusit,či táhnout v sobě,to musí ven.
Kočky a koťata,je to fajn se v dobré náladě a radosti cpát dortama a čokoládou a zmrzlinou a vším možným a nepřibrat ani gram,ale řeknu Vám,za to trápení to nestojí.Vím,říká se tomu osud,prý ho měníme dle svých reakcí,máme ve svých rukou,tak puštím svoje smutky a chmury,má reakce je radost.V Acorusu a to jsem sem i psala mi panípsycholožka řekla,že se mám stýkat jen s pozitivními lidmi.A je to tak.I Dalailáma říká a řeknu to svým kočičím slangem,že nemusíme se stýkat s těmi,co z nich vychází jen stížnosti,nebo hnůj.A tak bych,při svém sepisování chtěla působit optimisticky a pozitivně,neboť se tak cítím a jsem odpovědná,za vše,co se v mém životě odehrálo,za sebe jsem odpovědná,ne za náser a špatnou náladu těch,co ke mně byli agresivní a mysleli,že si to nechám donekonečna líbit a budu ustupovat,leda tak nasrat,vážení,kočky a koťata,mi prominou,ale je to tak.Zvesela.
Má se prý radovat člověk z toho co má,děkuji za to,co mám,jsem za to vděčná a cítím štěstí,nejvíc jsem si to uvědomovala,když jsem vyšla od té přestupkové komise a to obezřetně,jako první a vlítla do první tramvaje,ať mám odstup od psychouše,tak jsem si uvědomila vděčnost a lásku,k těm kolem mně,k těm co jsou kolem mně a já to cítím.Ač verbálně vybroušená,tohle neumím ani popsat,takový pocit vřelosti a vděku,to jsem procítila.Vážení,kočky a koťata,vždyť to říkám,mystérium.
Teď si to to čtu,po sobě,opravuji chyby a říkám si,že bratr a jeho meluzína fakt musí být chudáci,dostali barák a zahradu velkou,jako celá kráva a je jim to málo,postavila jsem si tam boudičku na dřívi a odvezla si své věci,to asi čuměli,když najednou neměli sporák,no což,dostala jsem ho k 30tinám,abych ho tam zánovní nechala,pane jo,to jsou ti potomci sedláků,co lpí na hmotě a majetku a je jim přednější,než jakýkoli člověk.(A já své předky ctím.)Člověk se nemá nechat zahltit věcmi,sporák,apropo doteď ho nemám instalovaný.Nevadí.Asi mám fakt učinit té bolavé minulosti přítrž.A pěkně mně tu s.re,štve ten binec a nepořádek,co jsem si tu způsobila.A potřebuji se zbavit strachu,aby se minulé už neopakovalo,to je o té změně,vzpomněla jsem si i na svého dědu,ten také odešel od původní rodiny pryč,takže tam asi vznětlivé vztahy neuspořádané byly,vždycky,všude jsou,lidé se živí dramatama,já si vzpomněla a rozpomněla snad i na stádium,před narozením,vážně,někdy mi to tak vytanulo,emoce,prý se vše zapisuje a ukládá a negativní působí nemoce.To za to nikomu nestojí,se trápit kvůli zakovým.Já si říkala neškodit,od té doby,co nemám k bratrovi kladný vztah,tak jsem ho nevyhledávala a on je nějaký divný,či co,je to takový chudák,že si musí léčit mindráky ?Tak jsem se tomu musela postavit,utíkat,či přehlížet to nešlo.A projít si tím,vnitřně,bolelo jako prase,uvidět své vlastní představy a iluze,uvidět realitu,bez příkras,věcně,bez emocí,což mně emočně se vyjadřující to mi tedy poskytlo pohled a náhled.Prostě tak,život je krásný a mám ho vzít do vlastních pracek.