V Gokarně
Není těžké vzdát se toho,co nepotřebujeme,proč se vzdávat toho,co chceme,co vnitřně cítíme.Oprostíme-li se od zbytečností,od mnohého,co tíží a zatěžuje,proč si odpírat,to co chceme ?Každý jsme jiný,moc se směju při úplňku na pláži,až do rána,napadá mně myšlenka na Máhákátsju,zenového mistra kocoura,skrze dharmové oči prozřel Buddha a na tuto památku se věnujeme zenové kontemplaci,na památku dharmového tuláka sedím tam,kde jsem byla v noci a svítil úplněk,teď slunce začíná stoupat výš a hřát a já mám své zážitky v hlavě,jako v knize,vědoma si toho,že není předtím a potom,pouze v tento čas a hodinu,pouze teď vnímám a zaznamenávám jen to,co již uplynulo,ale zůstalo jako zaznamenaný prožitek,možná pro ještě někoho,je pravda,že společný prožitek je naplňující.
Vzdám se nepotřebného,či nadbytečného,mám již jen můj deníček,ten prázdný,pro všechny,jsem dala dětem a je mi dobře po těle,jsem osvobozena jen o malou věc,ale přesto svobodná v mnohem větším rozsahu,v mé mysli.Vlny přicházejí,jedna za druhou a omývají pláž,Arabské moře,pláž,kam chodí Indové na záchod a bílí meditovat a procházet se.Stejné úsilí na různé činnosti,jak je to k smíchu,při srovnání.Zachytit probíhající okamžik,teď a tady,prožitek,věčnosti,něčeho,co je neohraničené,moře pod víčky,temná obloha,staré schody a orgasmus bezčasovosti a na zápěstí mám hodinky s dvojím časem pro kontrolu.Jsme jen tady a teď a intenzita vědoma si toho prožitku okamžiku se od toho odvíjí.Vědoma si toho,cítím všechno tak srdcem a celým tělem,myslí,všema smysly a cítím sílu a odvahu,klid mysli,naplnění,vnitřní klid a krásu,uspokojení,cítím zářnost,jiskrnost,oheň a teplo,energii v těle a lásku v srdci,sílu a odvahu,měnit svět,stát čelem a uskutečňovat činy.Jít svou cestou,tou jedinou a pravou,cestou poznání a plného intenzivního prožitku.
Karel Čapek,Dášeňka,pohádky ... a na památku okamžiku prozření Buddhy probuzeného pohledem dharmových očí a vlhkého čumáčku chlupatého Máhákátsjy se budu věnovat zenovému buddhismu,jako i ostatní,co jen tiše vědí,jsou s námi,přicházejí,odcházejí,jejich kroky nejde zastavit,cestu protnou,Ti,jejichž bytí je omezeno časem,jsou v srdcích,těch,co zůstanou,tak často sami pro ty,kteří jdou po cestě,z které se nevrátí a již s námi nebudou a byly naplněním mých chvil s nimi,dnů,životacelého,pro ty,pro které pláčeme a máme srdce a cítíme lásku pro ně,pro ty,pro které se vracíme a pro ty,kteří se vrací k nám,pro naplnění dne i noci,směju se,pláču,vnímám pocit,sedím,žiji,tepu,vidím,miluji a sdílím,to co je součástí a já jsem obsažena,zdravím,ukláním se se světu,sdílím s pokorou osudy druhých,jsme z jedné větve,ovoce stromů,zdravé,červavé,někdy těžko najít sounáležitost,cítit dobro a lásku a soucit,pochopení s někým,kdo nemá tu schopnost samého,jak je život pestrý a různorodý.
Věčnost je taková,stejně obsáhlá a neomezená,jako že,kunda kundou zůstane,ať dělá,co dělá,i kdyby čert na koze jezdil.
 |
| 2. stol. př. n. l. až 1. stol. n. l. Adžanta a Ellora,slovy nelze vyjádřit a ty uchozené,bolavé,spálené žárem nožičky,také nelze popsat,naprostá nádhera,tohle je Adžanta,skalní město,vytesané,ti,co znají Drábské světničky,tak,pozor na spadlou čelist.Neskutečné.Pokud takhle dlouho atrofuje kultura,tak se máme na co v Evropě těšit a to prosím,v Hampi,to až příště,jsou vykopávky datované 3000 let,vyvražili se,mezi sebou,navzájem,2 města. |
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jste vítáni.