Útržky vzpomínek II.

 Jéžiši, v rozpoložení skoro roním slzy. Vzpomněla jsem si na svou nedávnou podobnou úvahu o pozemské pouti člověka a jak skončí a co po něm zbyde, když jsem koukala na tátu, kterého beru k panu profesoru Bojarovi (asi v půlce července 2025)  a když jsme šli pomalu k autu zpět na parkoviště, tak si táta vytahuje z kapsy hodinky a koukám, že má pásek od nich přetržený. Tak jsem si říkala, jak ta naše tělesná schránka je křehká a když táta u okénka příjmu vytahoval kartičku pojištence z peněženky a tam byla ještě občanka a řidičák a kožená peněženka jevila podobné opotřebení, jak ten táta, tak mi bylo tak nějak na duši ouzko.

Světlo v tmách. Tunel v Jelením Příkopu pod Pražským Hradem, 2024 . 

Útržky vzpomínek I.

 Prababičky bratr Lojzík se z Itálie nevrátil a je pochovaný symbolicky. U jejich hrobu a vždycky, když si vzpomenu a zrovna teď taky, prostě v takových chvílích se mi spustí bréč. Řvu, jak kráva. Nic se nezměnilo, člověk je malý pán proti zvůli mocných a ti pro bohatství a blahobytnost udělají všechno. Před .. 2 lety jsme na MTB vyjeli na opevnění nad Lago di Garda, no, kopec je to výživný a celou cestu jsem rozjímala, že bych před sebou hnala války chtivé hajzly, s podivem jsou vždy fyzicky nezdatní a změkčilí, ale o to s větší vervou kujou pikle. Tak jsem si představovala, že je před sebou ženu a usměrňuju lískovým prutem a jsem přesvědčena, že mnozí by nahoru živí nedošli a to ti, kteří to tehdy dostali befelem, tak v těch zákopech a opevněních byli, i přes zimu !! Rezonuje ve mně vzpomínka na expozici v muzeu v Novém Kníně, která mapuje událost, kdy obyvatelé vesnice v horách, v tehdejším Rakousku Uhersku museli poslechnout nařízení a opustit vesnici a každý s jedním kufrem a poslali je vlakem do Nového Knína, kde jim laskaví lidé poskytli přístřeší a naučili je vařit z místních surovin. Když skončila válka, tak se všichni vypravili zpět ještě před zimou a celou zimu přečkali v jediné nezničené budově, která měla střechu a to v kostele. Celou vesnici postavili znova a do dnes udržují přátelské vazby s obyvateli Knína. Na hřbitovní zdi v místě, kde spočívá část mých předků a jsem tak křtěná, tak je sotva znatelný nápis na ceduli a nezvykle znějící jména v tom kraji a jsou tam uloženi k věčnému odpočinku zajatci, Italové, kteří byli zraněni a zřejmě následky byly fatální a už se nedostali domů. Už jsem ve věku, kdy mi došlo, že nejcennější, co mám je to, co mám v sobě, to je dědictví mých předků a je to v srdci. A, nepřeju si válku ! Přeji si mír. ( foto z jarního výletu na Sněžku, z nedostatku času už nestíhám, ani vkládat fotky )