Prohledat tento blog
úterý 4. listopadu 2025
pátek 3. října 2025
Předvolební taškařice a zamyšlení, jaký jsem pamětník :-)
A, přitom taková blbost a sotva 3 minuty, než jsem stihla sebrat Kulichovi podsedák, teda ntb
středa 17. září 2025
pondělí 15. září 2025
Historie
15. září 921 byla na hradě Tetíně zavražděna jedenašedesátiletá kněžna Ludmila údajnými vikinskými bojovníky Tunnou a Gommonem, najatými její snachou kněžnou Drahomírou. Tělesné ostatky kněžny Ludmily nechal její vnuk kníže Václav převézt do kostela sv. Jiří na Pražském hradě 19. října 925. Kostel sloužil jako místo posledního odpočinku prvních Přemyslovců. Již v průběhu 11. století byla Ludmila považována za svatou.
pondělí 18. srpna 2025
Útržky vzpomínek II.
Jéžiši, v rozpoložení skoro roním slzy. Vzpomněla jsem si na svou nedávnou podobnou úvahu o pozemské pouti člověka a jak skončí a co po něm zbyde, když jsem koukala na tátu, kterého beru k panu profesoru Bojarovi (asi v půlce července 2025) a když jsme šli pomalu k autu zpět na parkoviště, tak si táta vytahuje z kapsy hodinky a koukám, že má pásek od nich přetržený. Tak jsem si říkala, jak ta naše tělesná schránka je křehká a když táta u okénka příjmu vytahoval kartičku pojištence z peněženky a tam byla ještě občanka a řidičák a kožená peněženka jevila podobné opotřebení, jak ten táta, tak mi bylo tak nějak na duši ouzko.
Světlo v tmách. Tunel v Jelením Příkopu pod Pražským Hradem, 2024 .
Útržky vzpomínek I.
Prababičky bratr Lojzík se z Itálie nevrátil a je pochovaný symbolicky. U jejich hrobu a vždycky, když si vzpomenu a zrovna teď taky, prostě v takových chvílích se mi spustí bréč. Řvu, jak kráva. Nic se nezměnilo, člověk je malý pán proti zvůli mocných a ti pro bohatství a blahobytnost udělají všechno. Před .. 2 lety jsme na MTB vyjeli na opevnění nad Lago di Garda, no, kopec je to výživný a celou cestu jsem rozjímala, že bych před sebou hnala války chtivé hajzly, s podivem jsou vždy fyzicky nezdatní a změkčilí, ale o to s větší vervou kujou pikle. Tak jsem si představovala, že je před sebou ženu a usměrňuju lískovým prutem a jsem přesvědčena, že mnozí by nahoru živí nedošli a to ti, kteří to tehdy dostali befelem, tak v těch zákopech a opevněních byli, i přes zimu !! Rezonuje ve mně vzpomínka na expozici v muzeu v Novém Kníně, která mapuje událost, kdy obyvatelé vesnice v horách, v tehdejším Rakousku Uhersku museli poslechnout nařízení a opustit vesnici a každý s jedním kufrem a poslali je vlakem do Nového Knína, kde jim laskaví lidé poskytli přístřeší a naučili je vařit z místních surovin. Když skončila válka, tak se všichni vypravili zpět ještě před zimou a celou zimu přečkali v jediné nezničené budově, která měla střechu a to v kostele. Celou vesnici postavili znova a do dnes udržují přátelské vazby s obyvateli Knína. Na hřbitovní zdi v místě, kde spočívá část mých předků a jsem tak křtěná, tak je sotva znatelný nápis na ceduli a nezvykle znějící jména v tom kraji a jsou tam uloženi k věčnému odpočinku zajatci, Italové, kteří byli zraněni a zřejmě následky byly fatální a už se nedostali domů. Už jsem ve věku, kdy mi došlo, že nejcennější, co mám je to, co mám v sobě, to je dědictví mých předků a je to v srdci. A, nepřeju si válku ! Přeji si mír. ( foto z jarního výletu na Sněžku, z nedostatku času už nestíhám, ani vkládat fotky )



